Únia trénerov    hádzanej

  Úvodná stránka

  Aktuality

  UTH

  Vzdelávanie

  Metodika

  Linky

  Kontakt
 

  Minihádzaná  >   Mládež >   Vrcholový šport >  Plážová hádzaná

 

 

POHYBOVÉ  HRY  ÚPOLOVÉHO  CHARAKTERU

V ŠPORTOVOM  TRÉNINGU MLADÝCH  HÁDZANÁROV 

Ján  Hianik – Katedra hier FTVŠ UK, Bratislava

Kľúčové slová: hádzaná, pohybové hry, úpoly

     Pohybovú hru chápe Mazal (2000) ako zámernú, uvedomele organizovanú pohybovú aktivitu dvoch alebo viacerých ľudí v priestore a čase s dopredu dohodnutými a  dodržiavanými pravidlami. Hra má účelný, súvislý a uzavretý dej. Je charakterizovaná napätím, radosťou, vysokou motiváciou k činnosti, uplatnením známych zručností a súťaživosťou.

     Termín „úpoly“ podľa všetkého vznikol z podobnosti dvoch slov: „zápasili – úpolili“. Pri úpolovej aktivite sa snažíme o prekonanie odporu súpera silou, ale aj technikou a taktikou. Je to kontaktná činnosť cvičencov, ktorá je veľmi blízka práve športovej hre hádzaná. Môžem dokonca tvrdiť, že odolnosť voči telesnému dotyku súpera je jeden z najvýznamnejších faktorov, ktoré limitujú herný výkon hráča v hádzanej.

     Mnohokrát sa tréneri obávajú zaradiť pohybové hry s úpolovým charakterom do športového tréningu (vyučovacej hodiny). Dôvodov je viacero: strach z úrazu, vysoká intenzita zaťaženia, neochota časti hráčov  úpolovo súťažiť, prílišná agresívnosť a časté nezhody medzi hráčmi, náročné rozhodovanie. Zabúdajú pritom na veľa pozitívnych momentov, ktoré sú pre tieto hry charakteristické. Sú to najmä:

  • rozvoj sily, obratnosti a reakcie prirodzenými prostriedkami,

  • rozvoj sebadôvery a odvahy,

  • vysoká emocionálnosť a príťažlivosť hry,

  • rozvoj ohľaduplnosti k súperovi a zmyslu pre „fair play“.

     Na základe vlastných skúseností môžem tvrdiť, že vždy keď som zaradil pohybové hry úpolového charakteru do tréningovej jednotky alebo vyučovacej hodiny, stretli sa u hráčov z úspechom. Zaujímavé je pritom, že aj dievčatá prijímajú „zápasnícke“ hry s nadšením a veľkou túžbou zvíťaziť v úpoloch. Myslím si však, že tréner by mal dodržiavať nasledovné zásady, ktoré hlavne z bezpečnostného hľadiska majú pri týchto hrách veľký význam:

  1. hráči sa musia pred úpolovou aktivitou dôkladne rozcvičiť,

  2. tréner by mal pred začiatkom cvičenia skontrolovať oblečenie (pevnosť) a obutie cvičencov,

  3. výklad pravidiel od trénera musí byť jasný a zreteľný pre všetkých hráčov,

  4. na začiatku zaradíme jednoduchšie hry (špeciálne rozcvičenie) a neskôr postupne prechádzame na koordinačne náročnejšie,

  5. výber hry musí zodpovedať telesným predpokladom hráčov,

  6. tréner musí byť pri rozhodovaní koncentrovaný, je potrebné, aby presne dodržiaval dopredu dané pravidlá a pri nebezpečenstve úrazu hru prerušil,

  7. niekedy je potrebné rozdeliť hráčov do hmotnostných a silových kategórií,

  8. intervaly odpočinku medzi jednotlivými hrami sú do úplného zotavenia organizmu, vstup do novej hry by mal byť na „čerstvé sily“,

  9. hry s úpolovým charakterom nezaraďujeme do záverečnej časti tréningovej jednotky, najvýhodnejšie miesto v štruktúre tréningovej jednotky je hneď po rozcvičení,

  10. ak sú niektorí hráči zranení nepripustíme k hre.

 

Pohybové hry úpolového charakteru vo dvojiciach

Súboj o plnú loptu

     Dvaja súperi stoja v strehovom postoji oproti sebe. V rovnakej vzdialenosti od čiary medzi nimi držia v predpažení plnú loptu. Jeden hráč chytí loptu zo strán, druhý zhora – zdola. Na signál sa snažia protivníka pretiahnuť na svoju stranu tak, aby bol obidvoma nohami za čiarou. Hráč zaznamená víťazstvo aj v tom prípade, ak získa (vytrhne) loptu z rúk súpera. Nesmie sa ale meniť držanie lopty (vytáčanie rúk) a nie je dovolené ani pristupovanie tela k lopte. Súboj by mal trvať maximálne 15 – 20 sekúnd. Súťaž opakujeme zmenou držania lopty. Hrá sa na dve až tri víťazné hry. Veľkosť plnej lopty zvolíme podľa vyspelosti, veku a pohlavia cvičencov.

Pretláčanie s opretím o rameno

     Súperi stoja oproti sebe, vzájomne sa oprú jeden o pravé, druhý o ľavé rameno. Medzi nimi je čiara. Na povel sa začínajú pretláčať, pričom sa každý snaží o to, aby prekročil obidvoma nohami čiaru, alebo zatlačil súpera do vymedzeného priestoru. Trvanie hry je maximálne 15 – 20 sekúnd. Pri opakovaní súťaže meníme uchopenie cvičencov.

Tlieskaná s frekvenčnými nohami

     Dvaja hráči stoja oproti sebe. Ruky majú v predpažení pokrčmo dlaňami na sebe. Cvičenec, ktorý má dlane dole sa snaží zasiahnuť ruku súpera, ktorý ak sa uhne, získa možnosť úderu. V priebehu cvičenia realizujú hráči frekvenčný beh na mieste. Cvičenie sa spustí na signál trvá maximálne 10 sekúnd. Vyhráva ten hráč, ktorý zaznamená viac zásahov protivníkových rúk.

Súboj v kruhu jednonož

Dvaja hráči stoja na jednej nohe v strede vyznačeného územia (najlepšie kruhu). Každý má v ruke loptu. Na signál sa snažia úderom držanej lopty donútiť protivníka postaviť sa na druhú nohu, alebo vytlačiť ho obidvoma nohami z vyznačeného priestoru. Hra trvá maximálne 15 – 20 sekúnd. Pri opakovaní cvičenia hráči zmenia postoj na druhú nohu.

Súboj v kruhu

Dvaja hráči stoja oproti sebe vo vyznačenom území (v kruhu). Na signál majú za úlohu vytlačiť protivníka von z kruhu tak, aby ho opustil obidvomi nohami. Dovolené majú iba vytláčanie rukami do hornej časti trupu. Pri padnutí jedného z nich na zem hra končí. Hru môžeme realizovať najprv jednotlivo (iba jedna dvojica súperí), neskôr zaradíme turnaj, keď hráči, ktorí prehrajú súboj sa v dopredu dohovorenom smere posúvajú k ďalšiemu víťazovi. Každý cvičiaci si značí počet víťazstiev. Víťazí ten, kto ich má najviac.

Pohybové hry úpolového charakteru dvoch družstiev

Súboj hadov

     Vytvoríme dve rovnako silné družstvá. Každé družstvo vytvorí zástup. Jednotliví cvičenci v družstve sa držia za pás (obr. 1). Na signál má hráč, ktorý je na čele „hada“ za úlohu dotknúť sa súperovho posledného cvičenca. Družstvo sa nesmie pri tomto pohybe roztrhnúť (hráči sa musia stále držať obidvomi rukami za pás), ani padnúť na zem. Prví hráči, ktorí majú voľné ruky, nesmú s nimi nedovolene bojovať (držať, sácať, trhať). Ktoré z družstiev skôr splní úlohu a neporuší pritom dopredu dohovorené pravidlá, získava bod. Hrá sa na tri víťazné zápasy.

                      

                                                        Obrázok 1

Jastrab a sliepka

     Vytvoríme dve rovnako silné družstvá. Každé družstvo vytvorí zástup ako v predchádzajúcej hre „Súboj hadov“. Jeden cvičenec z každého kolektívu stojí oproti súperovmu prvému hráčovi (obr. 2). Na signál sa zvolený hráč snaží čo najrýchlejšie dotknúť súperovho posledného hráča v zástupe. Prvý hráč zástupu nesmie rukami zvierať ani udierať. Zástup sa opäť nesmie roztrhnúť. Bod pre družstvo získava ten hráč, ktorý čo najrýchlejšie splní úlohu (dotyk posledného). Hrá sa na tri až päť výmen.

                      

                                                       Obrázok 2

Obrana v kruhu

     Princíp hry je podobný, ako v hre „Jastrab a sliepka“. Hráči sa však držia za ruky v kruhu (obr. 3). Dvaja s každého družstva sú obrancovia a protivník má za úlohu dotknúť sa jedného alebo druhého suseda obrancu. Kruh sa môže pohybovať iba dookola, nesmie sa roztrhnúť, naháňajúci hráč nesmie faulovať a prebiehať cez kruh. Bod pre družstvo získava ten hráč, ktorý čo najrýchlejšie splní úlohu. Hra trvá maximálne 15 – 20 sekúnd. Ak sa ani jednému hráčovi nepodarí realizovať dotyk súpera, hra končí remízou. Hrá sa na tri až päť výmen.

                        

                                                            Obrázok 3

Preniknutie obsadeným územím

     Vytvoríme dve rovnako silné družstvá. Hrá sa v území volejbalového ihriska. Jedno družstvo je postavené medzi obidvomi útočnými čiarami na volejbalovom ihrisku. Druhé je pripravené pred týmto územím (obr. 4). Na signál má druhé družstvo čo najrýchlejšie prebehnúť cez súperom obsadené územie na opačnú stranu ihriska. Úlohou prvého družstva je zabrániť prebehnutiu a zadržať hráčov čo najdlhšie vo svojom území. Hrá sa na 10 sekundový interval. Hráč, ktorému sa podarí prebehnúť obsadeným územím, získava pre svoje družstvo bod. Hrá sa na dve až tri výmeny. Víťazí družstvo, ktoré získa najviac bodov.

                     

                                                     Obrázok 4

Hádzanárske rugby

     Vytvoríme dve rovnako silné družstvá, ktoré sú farebne výrazne odlíšené. Medzi čiaru bránkoviska a čiaru voľného hodu položíme veľkú žinenku. V strede hracej plochy umiestnime 3 – 5 kilogramovú plnú loptu (obr. 5). Na signál vybiehajú dvaja dopredu vybraní hráči oproti lopte, kto získa loptu prvý, zahajuje útok. Družstvo získa bod, ak položí loptu na žinenku súpera. Po získaní bodu sa začína hra začiatočným hodom po góle zo stredovej čiary. Základné pravidlá: hrá sa na celej ploche hádzanárskeho ihriska (aj v bránkovisku), hráč môže držať loptu a postupovať s ňou maximálne tri sekundy, prihrávať môže iba hráčovi na svojej úrovni alebo dozadu. Na svoju žinenku nesmie vstúpiť, loptu nesmie zaľahovať, zakázané sú hrubé zákroky (podrazenia nôh, strkanie, vrážanie do súpera). Trvanie hry je 5 – 10 minút. Víťazí družstvo, ktoré získalo viac bodov.

                   

                                              Obrázok 5

Literatúra:

MAZAL, F.: Pohybové hry a hraní. Olomouc: Vydavateľstvo Hanex, 2000.

 

 

 

NÁCVIK A ZDOKONALOVÁNÍ UVOLŇOVÁNÍ S DRŽENÍM MÍČE

Martin Tůma – Katedra sportovních her FTVS UK Praha

Klíčová slova: házená, uvolňování s držením míče, zdokonalování, metodicko-organizační formy

Uvolňování s držením míče je jednou z nejfrekventovanějších činností v průběhu děje utkání. Proto je třeba nácviku a zdokonalování jednotlivých způsobů uvolnění věnovat zvýšenou pozornost již v tréninku dětí a mládeže. V podstatě lze zjednodušeně říci, že uvolňování s držením míče by se mělo v různé podobě (a v rámci různých metodicko-organizačních forem) objevit v každé tréninkové jednotce žákovských kategorií. To samozřejmě klade zvýšené nároky na znalosti trenéra a jeho invenci při přípravě jednotlivých tréninkových jednotek.

Pokud se dotyčný trenér chce inspirovat nahlédnutím do běžně dostupných metodických materiálů, nalezne popis technické stránky jednotlivých způsobů uvolnění, většinou doplněný obrázkem či schématem pořadí došlapů jednotlivých chodidel. Vychází se přitom z předpokladu, že po osvojení popsaného řetězce pohybů (v průpravných, popř. herních cvičeních v rámci tréninkových jednotek) jej bude hráč automaticky schopen aplikovat v herních podmínkách (tj. v utkání). Takovéto pojetí nácviku často může vést k takticky nevhodnému použití nacvičovaného uvolnění. Každý z nás se již jistě setkal se situací, kdy hráč nebo hráčka sice uvolnění provedou skvěle, ale do prostoru, který je zcela obsazen obránci. Stejně tak se stává, že hráč nebo hráčka mají již v průběhu uvolnění výhodnou situaci ke střelbě (přihrávce) a dokončením mechanicky nacvičeného řetězce se nakonec dostávají do méně výhodného postavení.

Výše uvedený postup osvojování je totiž založen na předpokladu, že bránící hráč (hráči) bude reagovat určitým způsobem (pohyb očekávaným směrem). Jakmile tak obránce z různých důvodů (taktická vyspělost, ale i třeba pomalá reakce či nedostatečná úroveň zvládnutí obranných činností) neučiní, nastává jiná herní situace, na kterou musí uvolňující se útočník okamžitě reagovat. A to bývá pro hráče a hráčky, kteří se celý řetězec naučili pouze rychle a dobře provádět, poměrně složitý problém. Pokud se totiž při nácviku uvolnění koncentrujeme pouze na zvládnutí odpovídajícího sledu došlapů a změn směru, neosvojují si hráči a hráčky důležitou součást uvolnění – neustálé sledování herní situace, především činnosti obránců. A bez poznání aktuální situace nelze změnit průběh vykonávaného pohybu. Navíc zjednodušení nácviku na pouhé zvládnutí pořadí a směru jednotlivých došlapů (kroků) vede často k tomu, že uvolnění probíhá bez přenášení váhy (změny polohy těžiště těla). Každý krok v rámci řetězce by totiž měl kromě jiného i vytvořit optimální podmínky pro provedení kroku následujícího (tj. vyražení do nového směru). Toho lze dosáhnout jedině přenesením váhy na odrazovou nohu tak, aby koleno bylo nad chodidlem (viz obr. 1).                     

                                                           

                                              Obr. 1

Zároveň je tím zajištěn další důležitý prvek uvolnění a to pohyb ramen. Ten totiž sleduje obránce daleko více, než pohyb nohou útočníka. Změny polohy ramen (trupu) tak činí klamavé pohyby v rámci uvolnění daleko věrohodnějšími. Proto je nezbytné již při nácviku přenášení váhy a s ním spjatý pohyb ramen (trupu) zdůrazňovat.

Moderní trendy v didaktice vycházejí na rozdíl od tradičních postupů ze zdůraznění taktické stránky nacvičované herní činnosti. V následující pasáži popíšeme empiricky vyzkoušený postup při nácviku principů uvolňování s držením míče, který je založen na tom, že hráči je jako herní úkol předkládána herní situace, kterou má vyřešit. Prakticky to znamená, že sled došlapů (kroků) si vlastně určuje hráč sám v průběhu uvolnění na základě činnosti obránce (nezbytným předpokladem využití tohoto postupu je dovednost hráče přenášet vědomě váhu a tudíž zapojit do uvolnění činnost trupu).

Prvním postupným krokem je nácvik chycení míče ve vzduchu (tj. v pohybu!) a dopad na obě chodidla. Hráč se tím dostává do postavení, kdy má vzpřímený trup, lehce pokrčená kolena a chodidla na stejné úrovni, vzdálena od sebe přibližně na šířku ramen. Toto postavení je „univerzální“, to znamená, že umožňuje zahájit uvolnění libovolným směrem. Dopad do jakéhokoliv jiného postavení (na jednu nohu, s chodidly na nestejné úrovni apod.) je vždy komplikací pro uvolnění do některého směru.

Příklady metodicko-organizačních forem (dále jen MOF):

  1. Volný přeběh tělocvičny, hráč si nadhazuje míč mírným obloukem nad každou čáru kolmou ke směru běhu, následuje chycení míče ve vzduchu a dopad na obě chodidla na čáru (možnost korekce postavení vzhledem k čáře)
  2. Poklus vzad, míč nadhodit mírným obloukem za hlavu, obrátka, chytit míč po odrazu od země, dopad na obě chodidla
  3. Dvojice hráčů má jeden míč. Hráč s míčem se pohybuje během vzad a nepravidelně nadhazuje míč mírným obloukem. Druhý hráč se pohybuje během vpřed ve vzdálenosti cca dva metry od spoluhráče, chytá nadhozený míč a dopadá na obě chodidla

Nácvik dále pokračuje MOF, ve kterých se hráč po chycení míče a dopadu na obě chodidla uvolňuje vybraným směrem.

Příklady MOF:

  1. viz MOF 1, po dopadu na obě nohy vyráží hráč opačným směrem, než ukazuje ruka trenéra (obr. 2)

 

 

                

 

 

                                     Obr. 2

  1. Dvojice hráčů má jeden míč. Hráč s míčem se pohybuje během vzad a nepravidelně upažuje jednu ruku s míčem. Upažení je signálem pro hráče bez míče (pohybuje se během vpřed, 1,5-2m od spoluhráče). Ukončuje běh dopadem na obě chodidla a vyráží vpřed tak, aby sebral míč z upažené ruky. Tím si oba hráči úkoly vymění.
  1. viz MOF 3, hráč pohybující se vzad po odhození míče upaží jednu ruku, spoluhráč po chycení míče a dopadu na obě nohy vyráží směrem, který není „kryt“ upažením

Tato část končí průpravnými cvičeními, ve kterých se objevuje několikanásobná změna směru.

Příklady MOF:

  1. viz MOF 5, ale po dopadu na obě chodidla provádí útočník nejprve náznak uvolnění na opačnou stranu než je míč, poté následuje prudká změna směru a sebrání míče
  2. viz MOF 6, ale útočník se po chycení míče a dopadu na obě chodidla nejprve uvolňuje na stranu upažené paže, teprve poté mění směr a obchází obránce

Následuje pasáž herních cvičení, ve kterých útočník reaguje na vývoj herní situace.

Příklady MOF:

  1. Obránce zaujímá postavení u čáry brankoviště mezi dvěma kužely. V okamžiku, kdy útočník chytá míč, se posune k jednomu z kuželů. Útočník se musí po dopadu na obě chodidla jedním krokem uvolnit směrem k opačnému kuželu a zakončit střelbou (viz obr. 3).

 

 

                           

 

 

 

                                   Obr. 3

  1. Jeden obránce zaujímá postavení u čáry brankoviště mezi dvěma kužely. Druhý obránce zaujímá vysunuté postavení  (cca 8-8,5 m od branky). V okamžiku, kdy útočník chytá míč a dopadá na obě chodidla, se obránce u čáry brankoviště posouvá směrem k jednomu kuželu. Útočník s míčem naznačuje uvolnění směrem k „obsazenému“ kuželu, poté obchází vysunutého obránce na opačnou stranu (obr. 4)

 

 

               

 

 

 

                                     Obr. 4

  1. Postavení obránců jako v MOF 10. Útočník po chycení míče a dopadu na obě chodidla začíná uvolněním na libovolnou stranu. Teprve v tomto okamžiku se obránce u čáry brankoviště posouvá k jednomu z kuželů. Útočník dále pokračuje v uvolnění do neobsazeného prostoru (tj. např. pokračuje v uvolnění směrem, kterým začal, a to v případě, že se obránce posunul k opačnému kuželu)
  2. Obránce zaujímá vysunuté postavení cca 8 m od branky. Za ním je připraven pivot. Ve chvíli, kdy útočník chytá míč a dopadá na obě chodidla, vybíhá pivot k obránci a provádí clonění. Úkolem útočníka je zahájit uvolnění na opačnou stranu a posléze se kolem clony uvolnit směrem k čáře brankoviště (obr. 5).

 

 

 

                              

 

 

                                      Obr. 5

Závěrečné poznámky

Uvedený postup není samozřejmě jedinou možností, jak hráčky a hráče naučit uvolňování s držením míče. Z vlastní zkušenosti můžeme uvést, že se osvědčilo občas mezi výše uvedené MOF zařadit tradiční postup (mechanické učení jednotlivých způsobů uvolnění), zejména v situacích, kdy hráči zvládali řešení myšlenkově, ale nikoliv pohybově. Co se týče vlastních MOF, kreativní trenér bude jistě schopen vytvořit jejich další varianty nebo MOF podobné. Měl by se přitom vždy snažit o takové formy, které co nejvíce odpovídají úrovni a potřebám konkrétního družstva.

LITERATURA

CURRELI, J., LANDURÉ, P. Handball. Toulouse: Editions MILAN 1996. 91 s.

TÁBORSKÝ, F. a kol.: Základy teorie sportovních her. Praha : Universita Karlova 2007. 128 s.

TŬMA, M., TKADLEC, J.: Házená. Praha: Grada Publishing 2002. 100 s.

TŬMA, M.: Situace jeden na jednoho v útoku a v obraně. www.chf.cz/ metodika

ZAŤKOVÁ,V., HIANIK, J:: Hádzaná. Základné herné činnosti. Bratislava : Univerzita Komenského 2006. 132 s.


 

© 2007 HANDBALL SK [ handball @ handball.sk ] design : Marian Rummel

 

  Uvoľňovanie s držanou loptou